Zorak

Admin
  • Content count

    61
  • Joined

  • Last visited

Community Reputation

38 Excellent

About Zorak

  • Rank
    Come here often?
  1. Popravdě ... která failkompilace neni vtipná A tady máme jednu lekci češtiny
  2. nemá chybu
  3. Realmlist: set realmlist logon.wow.posterus.cz Pokud stahujete našeho wow klienta, tam už realmlist nastavený je.
  4. -Hej admine, rád bych na***l pár hráčů, můžeš udělat prosim rollback? -Ok, 4 dolary
  5. Are you on drugs? - You turn and look like:
  6. Král pod horou V dávných časech, tam, kde slunce zapadá, muž vyčerpáním ulehl, nyní jen dech popadá. U země drží ho okovy železné, Zlato koruny na jeho hlavě je zde bezcenné. Tak zůstal tam sám uprostřed kamenné tmy, král, který v jeskynní říši počítal poslední své dny. Tu zaplál v rohu zcela malý plamen, on to rozptýlení vítal, jeho světlem mámen. Tak tiše seděl, vzhlížíc k němu klidně, Nevědíc to, co tobě je snad očividné, Že ta jeskyně mu byla klecí a není nikdo, kdo mohl k útěku mu dopomoci. Tu plamen trochu zesílil, stěny divadlo stínů halí, úžasná hra hodná dvora se zjevila králi. Neuvědomujíc si, že s každým zadrženým dechem v jeho hrudi, jeho příběh čím dál více halí nádech smrti. Dny jsou měsíce a ty pak roky se stávají, však temné myšlenky o svém osudu ho následují potají. Pak zrak svůj odvrátil a přemítal smutně, na co on se vlastně dívá, na iluzi, co se rozplynula v náhlé tmě. Život jeho monotónním se stal, toto místo se mu zdálo jako jediné, co kdy znal. Tu chtěl se vrhnout do pryč, v cestu dosud neznámou, Však i chtíč si žádá až příliš sil na tuto duši zsinalou. Hodina se jeho poslední přiblížila, těšíc se dalšího, na svých spárech zářezu, on posbíral zbytky sil, vložil je do posledního pokusu. Tu okovy zaplály v prach, snad jak by nikdy nebyly, a mezi kameny stíny východ odkryly, On začal šplhat výš a výš, Až nechal klec svou za sebou, pak objevil odplaty skrýš. "Ty jsi ten můj, ty máš tu zlobu", pravil hlas, a on vydán mu byl zcela napospas. "Já dám Ti účel, i sílu Ti dám, jen tvou oddanost očekávám. Dám ti tu možnost - msti se, těm, komu vděčíš za své místo zde, ať pak jejich kosti navždy leží v těchto zdech." Tak vzniklo nové království, stvoření v podobě brouka, jenž královnou se zvalo, Pak král byl pouhý princ, jak prý i v dávném proroctví to stálo, On navěky stal se součástí těch zdí, kde po odvetě a krvi zlostně sní. Tam vchod se otevírá, skřípe průzkumného vozíku zvuk kol, buď varován místa, co nazývá se Černodol.
  7. Pirátská motlitba Pokorně se před tebou skláním, s díky, že nad námi bdíš, za všechna prkna, trámy, dny, jenž v neznámo donesou nás blíž. Já děkuji za klidné moře, i za vítr, který vane v dál, za všechny tyto věci, o které prosit bys mě nenechal. Tam, na dálném horizontu, kde moře nebe potkává, tam děkuji za každé slunce, každý den, co zří má duše špinavá. Věřím, že cestou svou já zavděčím se Tobě, když vidíš chůzi po prkně, či ukradené truhlice, co vedou ke svobodě. A když loď má kříží vlny v nočním šeru, ty sešleš onu hvězdu, co mé oči nepřehlédnou na severu. A ač jiní říkají, pohádky jsou to, jen kupa lží, já vím, že tam v dáli, na té pláži ty stopy tobě náleží. Ležím tu teď totiž sláb, jen páska na oko a místo ruky hák, živ a zdráv snad, jen ztracen však, když ten druhý postrach moří udělal z nás vrak. Tak zpívám si tu píseň starou: „Jo-ho-hó, ať teče rum“, a modlím se, snad jednou sežrat jim to dám, těm suchozemským psům. Tak děkuji Ti za bdělost tvou, hlavně za dar svého bytí, já postavím loď – postrach moří, co oko tvé jen v dálce chytí, a já jen krůček budu, od všech oceánu dobytí.
  8. Nestvůra v lese Jedné letní noci temné, já zahlédl ho za stromem, rychle vpadnuv za stíny černé, však on již probodl mne pohledem. Tu horký vzduch se změnil v chlad, naproti mně požírač – co chtěl hrůzný skutek vykonat. Mé srdce párkrát vynechalo, mrknutí, šálí mě snad zrak? Ještě další pohled, vůle málo, on stále přítomen zde však. Na hrudníku tlak jak slon, co měl by na mně spočínat, je to on – požírač, co chtěl hrůzný skutek vykonat. Blesku rychlostí já se zvedl, „Uteč nešťastníče!“ strach do uší slova vál, Své kroky z temnoty ke světlu já vedl, zatímco jsem varování světu řval. Tak má duše rozhodla se neskonat, když zjevil se mi požírač, co chtěl hrůzný skutek vykonat. Od té doby noc co noc, zírám do tmy mezi stromy, můj strach má až převelikou moc, jen myšlenka – a jsem téměř chromý. Jen to že světem kráčí, dokáže mě rozstonat, požírač, co chce hrůzný skutek dokonat.
  9. Sen Včerejší noc já krásný snil jsem sen, o krajině, kde domov jsem měl, pak má láska přišla, celá v bílém jen, a já doma byl. Tu již jsme byli ve snu dva, tam v krajině, kde domov jsem měl, na tváři se jí rosa chvěla, to slza dolů ukápla, tam, kde doma jsem byl. Ulehla pak vedle mého těla, tam v přístřeší, kde domov jsem měl, ona celá v bílém, jak nevěsta, kterou býti mi chtěla, tam, kde doma jsem byl. Její hlava na prsou mi spočinula, tam v přístřeší, kde domov jsem měl, já cítil vůni jejího těla, a já doma byl. Však neslyšel jsem ani hlásek, ani slovo neřekla, tam v přístřeší, kde domov jsem měl, já věděl, že má drahá zesnula, tam v dáli, kde doma jsem byl. Pak uviděl jsem nový den, tam, kde cizí svět mi byl, kéž mohl bych se vrátit jen, tam v dál, kde doma jsem byl, a o kterém já snil.
  10. Trpasličí život Bum – ozývá se z hloubi země, kde jen málokdo by usnout chtěl, tam trpasličí národ kope potmě, bažíce po kovu, jenž v půdě tkvěl. Bum – ozývá se tam, kde tunel ústí, kde překládají balvany, tam omylem si někdo jeden na prst pustí, ten jekot probudil by titány. Bum – tak mlátí valoun o zeď kárky, Když tažena je k mistrovi, snad cesta už upustila od své dálky, a on úsměvem Ti odpoví. Bum – tak kladivo tepe kov, Už pece žárem praskají, A než večerem zní houkot sov, Pomocníci na stůl zbroje skládají. Bum – tak zní chránič, jenž zapadne na místo své, pak válečník tu hrdě stojí, tu však mocné zahřmění rohu prostor rozčísne, pak jsi rád, že majestátně tyčíš se v plné zbroji. Bum – tak zní válečné kladivo, jenž naráží v štít obránce, válečný pokřik polem bitvy zní, ty bojuješ za náš cíl, ty chceš zvát se „zachránce“, tak rveš se až do sil svých pozdních. Bum – tak zní výstřel s kanónu, ty svůj konec zahlédneš, teď svou duši propůjčil bys i démonům, na vraha si poslední svůj pohled dopřeješ. Bum – tak tupě naráží srdce zvonu na jeho lem, Ty ležíš v rakvi, snad tvá duše došla míru, Chybět nám snad budeš všem, teď vzdejme hold tvému odvážnému kníru. Bum – tak zní tlukot srdce Který bije pro trpasličí život a nic více, Pro jednoho čest, na tento konec smí být hrd, pro jiného však jen šrot a smrt.
  11. Domov Zrození: Tam kde slunce k zemi klesá, tam oni dva se potkali, tam žili, na jejich lásku dohlížela sama nebesa, tam, kde vysněné dítě počali, kde dostalo se na tento svět, klid a mír, zpěv a radost, rostlo dítě v krásný květ, život, vzácnější než všech drahokamů skvost. Noc jak inkoust v kalamáři, nebe zdobí tisíc hvězd, den, kde slunce jasně září, a ono opěvuje krásu měst, tu zem domovem svým nazývá, tam zná každičký kout, však v hloubi duše myšlenka – zda i jinam se podívá, zda vymaní se z rodné země pout. Pak cesta jeho začíná, dává sbohem, k nebi už zrak neupírá, třpytu měst si nevšímá, prochází krajinou, však oči uchváceny horizontem, tu příležitost v náruči již třímá. Byl to otec, či snad jeho stín, ono nehledí, dává prázdný slib, že vrátí se už za pár zim, že bude v pořádku, že ví všechno líp. Cesta: A už kráčí – první krok, ten, který za hranice tvého světa nese tě, vidí potok, a hle – že by to byl mlok? Obdivuje krásy míst, jenž znalo jen díky malířově paletě. A už kráčí – krok druhý, potká poustevníka starého, zeptá se ho: „Do světa kudy?“ On vrátit ho chce do místa známého. Hlavou vrtí v nesouhlasu, dál si kráčí cestou svou, Ústa jeho oněmí, když oči odhalí tu krásu, tam až do dáli se hory k výši pnou. A ta pláň, ta tak obrovská se mu zdá, že nemožná překročit se jeví, nádech, výdech, zde jeho nový život začíná, a ono nepoleví.   Pak nohy, vedou ho po úbočí té hory, pak do údolí a pořád dál, pozoruje ptáků hnízda, zvěře nory, těší se, jakých objevů on dostal dar, pak vzpomene si na svá slova, na slib, jenž při odchodu vyřkl, vrtí hlavou, že budoucnost zde čeká přímo snová, kéž by věděl víc, než na obloze drak se blýskl. Nový svět Lapila ho velká závrať, za sebou má kotrmelců pár, nyní sedí, horizontem uchvácen, tam kde moře ztrácí se v dál, v ruce suchého kukuřičného chleba pecen, pozoruje opět nebe, koloběh dne a noci, pozoruje ptactvo, zvěř a nový svět, již ví, že není mu ku pomoci, tuší, že tu zahyne, že už nevrátí se zpět. Pak setře z čela krůpěj potu, obrátí se na západ, proklíná tu zdejší horkou samotu, a přemýšlí, jak se mu to mohlo stát, kde na jeho cestě vznikla chyba, jak osud ho sem zavát směl, co nutilo ho v dál se hýbat, a jestli by až domů plavat měl. V tu chvíli si pak uvědomí, že ten stařec pravdu měl, Že jeho svět byl vlastně doma, a že na něj zanevřel, že mysl jeho krajinou teď bloumá, vzpomíná na noc jak inkoust v kalamáři, nebe, které zdobí tisíc hvězd, den, kde slunce jasně září, a jak opěvoval krásu měst – kam už se nevrátí…
  12. Tak zval se - mistr Stavitel Vzduchem kouzlo draka víří, panika se davem šíří, odnesla nás v tuto zem, každý ptá se – „Kde to jsem?“ „Kdo bude džungle krotitel?“ Kdo řekne: „Jsem váš spasitel“? Temná noc se nad nás snáší, rozum náš v dál poponáší. Plyne týden, či snad druhý, pak nám dostane se řádné vzpruhy, z lodě nás zde uviděl, ten, jenž zval se Stavitel. Vítali ho, pěli písně, doufali, že je zbaví trýzně, zbědované jejich duše, ptali se, co dělat může. „Děcka, je to na pytel.“ Pravil mistr Stavitel. Pak do práce se všichni dali, spoustu věcí nastřádali, první chatrč náhle stojí, koho to však uspokojí? Tak pod hrozbou mučidel, zde zůstat musel, Stavitel. A jak plynul všechen čas, břehy byly krásou krás, nikdo domů nepospíchal, jeden však na šanci číhal. Pak zjevila se Luna - tmy nositel, a uprchnout chtěl, Stavitel. Lesní roh zní touto zemí, ozývá se noční klení, myšlenky té se náš lid děsí, louče balí v smolné směsi. na něm život závisel, tak kořistí byl – Stavitel. V písku stopy, rychlý krok, padlá větev - malý skok, tam žene se dav rozlícený, jak ze řetězu utržený. Síť letí, on zakřičel, a lapen byl již Stavitel. Do klece ho hodili, na tu zámek přibili, Pak loď jeho se stala prkny, cesta ke svobodě nyní ověnčená trny, tak chátral, v pomoc nikdo nepřišel. Chudák mistr Stavitel. On pomáhat dál odmítl, že prý když tu uvízl, nemá, co by ztratil již, nežli pomoc, volí hrobu kříž - tónem jako učitel, pravil mistr Stavitel. A tak za dalších pár dnů, octl se v tom sladkém snu, teď shora hledí na dav skleslý, panika jim na tvář vrásky kreslí, jak mají žít v zemi vnitřních strašidel, když opustil je Stavitel? Chaos zemí putuje, dav svých činů lituje, památku mu řádnou staví, pak jeden chytrý lidu praví: Kdo bude titulu nositel? Kdo bude náš spasitel? Kdo bude džungle krotitel? Kdo bude náš nový mistr Stavitel? …a bude dav zas trýznitel?
  13. Zpěv v duši Kapitola první: Minulost Zlatý kůň již pouť svou končí, luna vzhůru stoupá, tajemno obchází tuto zem, však kořeny již dávné jsou, minulost, kdy v podvečer dým k nebesům se loudá, tam náš příběh začíná… Z rodu starého on byl, svým trollím lidem milován, jej za mentora měli, za ním stáli a k němu vzhlíželi. Řekl: “Já mohu, já cestu k bohům slibuji vám“, oni ani tušit nemohli. Jak zlatá mince rub a líc, i on dvě strany měl. Jak hlava, rytina hladká, obraz s pochopením a mírem ve své tváři, jak orel, pták, který nad kořistí svou píseň vítězství pěl, úskočný, jak ten nejjedovatější had, jenž světlo světa spatřil. Osudného večera, kdy správný čas nadešel, u ohně písně v Loa oddaně dav pěl. Pak, když přišla jeho chvíle, jen okamžik se nervozitou chvěl, a o chvíli později, tyčil se nad haldou mrtvých těl. Temné zaklínadlo vyklouzlo mu z jeho úst, závan zla vesnicí zčistajasna ševelil, on slepý touhou po obrovské moci, krutý obřad dokončil. Duše všech, jak ještě pár okamžiků zpět, násilím vtaženy byly mimo hmotný svět. Jejich síla nyní patří šperku v jeho rukách, jejich bytí provází jen těžko uvěřitelná muka. Radost naplnila jeho mysl, či to bylo šílenství? Cíl, k němuž kráčíme, nás někdy oslepí. I on přehlédl sílu, kterou zaklínadlem spoutal a když šperk na krk svůj nasadil, jen v rychlou smrt doufal. Temnota je vrtkavá dáma, s ní vždy kráčíš do neznáma, on štěstí měl, prozřel, než pohlcen byl do prázdnoty, s posledním výdechem i druhé kouzlo opustilo jeho rty. Záblesk světla, hluk a žár, slova, jenž uzavřít tuto kapitolu nadobro měla - co se stalo? Spálené tělo, ale šperk tu leží dál, všude je ticho, jen vítr v korunách stromů zlehka vál. On tisíc kousků toužil mít, inu, dostal, co si přál, žel osud to tak asi chtěl, že místo šperku sbor všech duší za své vzal a příběh by zde ke konci spěl. Nic není tak pravdě v dál. Síla ducha, ta dozajista nejmocnější jest, a zdá se, že fragment, co se málem v zapomnění odebral, může ještě tolik zlého na zem snést. Co stvořil, vymyká se chápání, jen jedna duše nyní v artefaktu spočívá. Touha jednoho a zloba všech ho pohání, teprv teď na Tebe skutečné zlo číhá. Kapitola druhá: Přítomnost Zlatý kůň již pouť svou končí, luna vzhůru stoupá, tajemno obchází tuto zem, však kořeny již dávné jsou, přítomnost, kdy v podvečer dým k nebesům se loudá, tam náš příběh pokračuje… Když ze slov se stanou legendy a pohádky, pak se ptáš: „A je to pravda?“ Nyní věř, čas plyne zpátky, A teď je i na nás řada. To poutníci sem přijeli, ano, jsme to my, náš lid je zde cizincem, hned průzkumu se ujali, a našli zlé síly, jenž skrývá tato zem. Ten, který jméno Aywin Zlatohřivý nesl, toho úkolu, zjistit o této zemi více, se jal, V troskách dávno pohřbené vesnice na koleno klesl, cosi z pod hlíny do ruky vzal. Tu pohltil jeho svět zvuk hlasů, jejichž jazyk cizí mu byl, ale on, jako by snad rozuměl, celý ostrov na náladě potemněl, tu výpravu už nikdo živý nespatřil. Říká se, že tady straší, že je ta zem prokletá, Co je na tom pravdy, kdo ví? Kdo vydá se v ten les, s denním světlem se již nesetká, tak to každý tady praví. Stal se Aywin loutkou pouhou? Na to vsadím život svůj, on zlé duše prokleté stal se slouhou, Zastaven musí být stůj co stůj. Když obrátíš svůj zrak za rudou slunce září, Tam neštěstí se stalo, Tam oheň a kouř vše opět v pustinu přetváří, jeho rukou, pochybuji jen pramálo. Vyslyš nyní mé varování, má slova. Obezřetný buď, Sežeň ty, jenž magii rozumějí a pospěšte si! Vyžeňte zlo z ostrova. Kapitola třetí: Budoucnost Zlatý kůň již pouť svou končí, luna vzhůru stoupá, tajemno obchází tuto zem, však kořeny již dávné jsou, budoucnost, kdy v podvečer dým k nebesům se loudá, tam ptáš se: „Je to plamen, u kterého posloucháš tento příběh?“ Jen ty, poutníče, máš tu moc, dalším vyprávět ho celou noc. Jen ty, můžeš stát se jeho částí, jen ty ho můžeš dokončit. Ten šperk tam někde je, to vím, Jen ho musíš najít, nastolit však pořádek, nesklouzni na cestu zla, ti radím, Neb můžeš skončit na škvarek!
  14. Tuto sekci zakládám hned z několika důvodů. Za prvé - je tu mrtvo, tak proč se nepokusit uživit diskusi třeba právě takhle Za druhé - možností seberealizace je spousta, nejvíce jsou vždy vidět grafici, malíři, skicaři, čáralové, čmáralové, patlalové a různá jiná havěť, takže proč nedat prostor i nadšencům literatury A za třetí - už mám nějakou tvorbu a chci si tu kasat triko _____________________________________________________________________________________________________________ Pravidla Je blbost sepisovat nějaká šílená pravidla pro takovouhle sekci jako je volná literární tvorba. Přesto, alespoň pár základních věcí by se dodržovat mělo: Poezie či próza, přidávejte, co libo Přidávejte pouze vlastní originální díla, zkopírovaná básnička z internetu nemá žádnou pořádnou hodnotu Piště pouze v češtině, slovenštině (a kdo zvládne svahilštinu, má zlatýho bludišťáka ) Založte si vlastní topic a do něj přispívejte. Samozřejmě diskusi pod vlastním tématem se člověk nevyhne a časem se novému topicu nevyhnete, kvůli přehlednosti. Pokud to ale není nutné, nezakládejte topic pro každé dílo, pokud k tomu nemáte opravdu dobrý důvod Bez svolení autora nepřispívejte svým dílem do cizího topicu za účelem poměřovat velikost ... vy víte čeho. Od toho tu časem můžeme na toto téma udělat třeba nějakou soutěž.
  15. Pro všechny, kdo by tuhle sérii neznali, moc doporučuji, skoro všechny epizody jsou naprosto trefné